Sex

Nahlédnout do sexuálního života našich předků je značně obtížné. Oficiálně se o sexualitě v minulosti nikdy nemluvilo či nepsalo otevřeně. Ani v tzv. pramenech osobní povahy, tedy v dopisech nebo v denících, bychom se toho o intimním životě příliš nedočetli. Lze se domnívat, že po dlouhou dobu nebyly vůbec brány v úvahu nějaké sexuální potřeby člověka. Sex neměl způsobovat rozkoš, ale měl být provozován pouze za účelem plození potomků. Nepřípustný byl rovněž pohlavní styk mimo manželství, i když k němu často docházelo.

Přesto, že se na nemanželský sex dívala společnost skrz prsty, jsou známé některé milostné aférky mladých aristokratů, kteří také k uspokojení svých sexuálních potřeb navštěvovali nevěstince. Známý je i případ české šlechtičny Elišky Kateřiny ze Smiřic, která udržovala milenecký poměr s kovářem, za což byla krutě potrestána. Ze středověku se však také dochovaly zmínky o tom, že žena by měla ideálně při sexu prožívat rozkoš, aby byla schopná otěhotnět.

Teprve v 18. století se pod vlivem osvíceneckých myšlenek sexualita stala diskutovaným tématem. Nejčastěji byla zmiňována v souvislosti s těhotenstvím a porodností. Poprvé se však objevila také otázka plánovaného rodičovství. Přesto zůstával sex spojen výhradně s plozením dětí, rozkoš byla vnímána jako negativní jev, který byl často označován za příčinu vzniku zdravotních problémů a nemocí. V dobových medicínských spisech bychom jako častou příčinu chorob nalezli právě sexuální nezřízenost.

Protože se v minulosti o sexu spíše nemluvilo, nemůžeme se divit, že první sexuální zkušenost mohla být (a to zejména pro ženy) značně nepříjemná. I dcera císařovny Marie Terezie, Marie Karolína, si odnesla ze svatební noci trauma, o čemž svědčí dopis, který napsala své vychovatelce v  dubnu roku 1768:

„Otevřeně přiznávám, že bych raději zemřela, než abych to musela zažít znovu. Kdyby mě má víra nenaučila myslet na Boha, byla bych se zabila, neboť to bylo peklo.“

Na konci 19. století již pomalu přestaly církevní autority zasahovat do sexuálního života lidí. Do té doby nepřicházela v úvahu rozkoš nebo jiná poloha než misionářská. Dobové příručky však nadále doporučovaly zdrženlivost a cudnost, a to zejména ženám. Aktivitu k pohlavnímu styku měl vždy iniciovat muž. Mužům byl také vždy přisuzován větší sexuální apetit, který mohl uspokojit i mimo manželství. Ženě něco takového ovšem nebylo dovoleno. Ženám také bylo doporučováno, aby muže v oblasti sexuálních potřeb usměrňovaly a myslely na důsledky pohlavního styku, tedy (často nechtěné) těhotenství.

Zatímco ženy měly být od přírody v sexu zdrženlivější, muži vášni snadno prý propadali, což měly jejich manželky pokud možno krotit. Proto ani neměly moc pečovat o svůj zevnějšek, aby pro svého partnera nebyly příliš přitažlivé. V dobových lékařských příručkách bychom také našli doporučenou četnost pohlavního styku manželů, který měl ideálně probíhat jednou či dvakrát do měsíce. Z tohoto důvodu byly manželům doporučovány oddělené ložnice nebo alespoň oddělená lůžka.

Změna nastala po první světové válce. Tehdy se sexualita stala předmětem zájmu lékařů, sociologů nebo třeba antropologů. Člověku již byly přisouzeny sexuální potřeby, které se měly uspokojovat. Jednalo se o významnou změnu v myšlení. Také se poprvé začalo mluvit o sexualitě žen. Objevila se dokonce myšlenka, že žena pro své zdraví potřebuje sexuální uspokojení, které v ní má navíc schopnost probudit mateřské pudy. Také se tehdejší odborníci zmiňovali o faktu, že nespokojený sexuální život manželů vede k nevěře a rozpadu manželství. Postupně se přestalo dívat skrz prsty na předmanželský či mimomanželský sex. Vždy však měli lidé brát v úvahu i negativní dopady tohoto sexuálního chování, a to zejména riziko nechtěného těhotenství nebo šíření pohlavních chorob.