Podle českého mineraloga J. Hyršla a historičky D. Stehlíkové se pyropy, (české granáty, Bohemian garnets) nacházejí po celé Evropě od Pyrenejí po Kavkaz již v archeologických nálezech klenotů Germánů (Vizigótů, Ostrogótů, Merovejců) a stepních národů z období stěhování národů, tj. od 5. do 8. století, kdy patřily k výnosným exportním surovinám. Vyhledávali je pro výjimečnou kvalitu (tvrdost, nespalitelnost) a malé rozměry, takže se snadno daly zasazovat do šperků jen navzájem ohlazené, bez broušení.

Nejvzácnější jsou pyropy s efektem změny barvy jako u alexandritu, na denním a umělém osvětlení, velmi drahé jsou smaragdově zelené tsavority z Tanzanie, démantoidy z Ruska, levnější jsou oranžové spessartiny, vyhledávaný je rhodolit, rhodolith granát, pyralmandin je směs pyropu a almandinu, nádherné malinové barvy. Indové a Římané již ve starověku užívali hojně grosulár, oranžový až medový hesonit, protože věřili, že odvrací zlo, kámen gomedha, gomeda. Almandin fialové a pyrop jiskřivě červené barvy jsou klasické kameny. Pyropy se nacházejí v Česku zejména v Českém středohoří, menší naleziště v Podkrkonoší u Nové Paky, nekvalitní pyropy také v okolí Kolína nad Labem. Významná světová naleziště jsou v Jihoafrické republice, Tanzanii, Arizoně, na Sibiři v Jakutsku; almandin se těží v Indii, na Srí Lance, v Tanzanii, démantoid v Rusku, tsavorit v Tanzanii, spessartin v Mosambiku, hesonit na Srí Lance a v Africe, barvoměnné granáty na Madagaskaru, rhodolit na Srí Lance, v Tanzanii a Zambii. Granátové písky se těží v Číně, Indii, jižní Africe a Austrálii.

Český granát je pyrop, který se nachází pouze na území Českého středohoří. Český granát je specifický pro své sytě rudé zbarvení (barva holubí krve). České granáty se nachází v podobě zrnek, nejčastěji o velikosti mezi 1 mm až 7 mm, větší zrna se nachází zřídka.

Český granát vzniká za velmi podobných podmínek jako jiné pyropy. Pyropy obecně vznikají za obrovských teplot a tlaku, proto se často nachází při těžbě diamantů, které potřebují ke vzniku stejné podmínky, ale mnohem vyšší.

Získávání českých granátu z náplav vodních toků je mnohem starší než dnes používaný způsob povrchovou těžbou. Vybírání a rýžování českých granátu z náplav je způsob znám již od pravěku a ve středověku byl spolu se sbíráním z polí, nejčastějším způsobem jak české granáty získat. Dnes je tento způsob již neefektivní a nerentabilní, proto se využívá povrchová těžba. Rýžování však stále praktikují amatérští těžaři.

Po předešlém průzkumu pro vhodnost těžby a schválení úřady, je místo těžby přeměřeno a zajištěno oplocením. Následně je sejmuta ornice, ta je pak svezena na hromadu, z které bude po ukončení těžby navrácena zpět, až nastane rekultivace těžebního prostoru.

Samotná těžební hloubka nepřesahuje 5m. Po odstranění ornice je zde vrstva granátonosného štěrku a písku. Ten je po vytěžení zběžně propláchnut a naložen na nákladní vozidla, která ho odvezou do štěrkovny. Zde je štěrk proplachován a drcen. Dojde k usazení těžkých minerálů, tj. zrna granátů ostatních minerálů. Ty jsou poté převezeny do turnovského závodu, kde jsou granáty ručně vytřízeny ze štěrku.

Po skončení těžby, která trvá většinou 5 let, přichází na řadu rekultivace místa. Dospod je zpět navezen hrubý štěrk, na něj přijde vrstva jemného štěrku a poté písek. Nakonec je zpět navezena a ornice. Vzhledem k tomu, těžební většinou prostor vlastní soukromník, je poté na něm zda ho bude využívat k pěstování, či jinému účelu.

Největší část rekultivace nastává po skončení těžby, ale i během ní rekultivace probíhá. Vytěžený kus prostoru je průběžně vracen do původního stavu navezením zpracovaného materiálu a také je zde vracen zachycený materiál z čištění vody používané při primárním průplachu.

Český granát se vytřizuje od jiných nerostů ve štěrku, tak, že hrst štěrku obsahující granáty se nasype na silně podsvícenou podložku. Český granát se rozzáří krvavě červenou barvou, tím se snadno pozná od zrn jiných nerostů. Spolu s granáty se může ve štěrku druhotně nalézt i safír, olivín, či jiné polodrahokamy.

U jednotlivého granátu se posoudí jeho kvalita a to na základě inkluzí a tvaru. Ta zrna jež jsou vhodná pro zasazení do šperků, se poté ještě rozdělí dle velikosti a tvaru. Zrna, která nejsou způsobilá na zasazení, se používají třeba na výrobky ze skla, viz Druhotné zpracování.

Menší kameny se brousí strojově, větší zrna se vybrousí ručně za pomocí brusného kotouče a držátka, na který je granát přichycen tmelem. Nejčastěji se zrna brousí do nedokonalého briliantového brusu (kulatý), méně častým je brus bagetový/tabulkový (čtverec/obdélník). Dříve se nejčastěji brousilo do tvaru routy (základna je plochá a kámen je za pomocí plošek vybroušen do polokoule).

Po vybroušení je hmotnost vybroušených granátů na cca 10–15 %, oproti surovému stavu.

Dnes se z broušených českých granátů už vyrábí jen šperky, dříve to bylo zboží širšího druhu. Dříve se pro zhotovení šperku používaly různé techniky zasazení granátů, dnes se používá už pouze ten, kde se pro zasazení používají krapny. Design šperků z českých granátů si je dnes velmi podobný, jelikož šperky s granáty zhotovuje pouze jedna zlatnická dílna, její zpracování je však velmi kvalitní oproti dřívějším dobám. Dnes se nejčastěji granáty zasazují do stříbra, či zlaceného stříbra o ryzosti 925/1000, méně často jsou poté zhotoveny ze zlata o ryzosti 585/1000 (14k), nebo 750/1000 (18k). Zhruba mezi lety 1960–1995 se používalo zlacené stříbro o ryzosti 900/1000.

Dnešní zpracování je na základě lůžek kam se vloží zbroušený kámen a za pomocí, nejčastěji 4 přiletovaných krapen se jimi kámen přitlačí, tím vznikne velmi pevné zasazení, které odolá i hrubšímu zacházení.

Vzhledem k tomu, že český granát má nejčastěji rozměry do 7mm a po vybroušení se jeho velikost zredukuje, používalo se, ale i dnes, se jako velké kameny ve špercích používají vybroušené almandiny. Kolem přelomu 19. a 20. století se používalo místo almandinu i broušené červené sklo.