Kolíčky na prádlo 10 kusů
| Kód: | 2004697 |
| EAN: | 5900034111398 |
| Výrobce: | Made in PCR |
| Značka: | Augustus |
 | |
- Plastové kolíčky na prádlo
- 10 kusů
První tvarované, dřevěné kolíčky pocházejí z Anglie. Z jednoho kusu pružného dřeva, obvykle Vrby, je vyráběli členové křesťanské sekty tak zvaných kvakerů. Byli známí velice prostým stylem života, k jehož každodennosti patřila řemeslná výroba trvanlivého dřevěného nábytku a praktických domácích potřeb, jakou bylo třeba ramínko na oděvy nebo právě prádelní kolíček.
Od jiných křesťanů se kvakeři lišili svým charismatickým, až frenetickým duchovním projevem, kvůli kterému byli ve své zemi pronásledováni. V roce 1774 proto opustili Anglii a usadili se v Americe, kde se kolíček používal v nezměněné podobě až do roku 1832, kdy byl registrován jeho první patent s dřevěným šroubem. I když se v praxi moc neosvědčil, protože šroub vlivem vlhkosti bobtnal a ztrácel na funkčnosti, trvalo dalších jednadvacet let, než si nechal plodný vynálezce z Vermontu David M. Smith patentovat dvoudílný typ s kovovou pružinkou.
Do roku 1887 pak vydal americký patentový úřad dalších 146 certifikátů na různě modifikovaný kolíček, jehož design vylepšil do podoby, jakou známe dnes, až Solon E. Moore.
Mooreova verze měla tu výhodu, že se dala snadno vyrobit sériově a dobře držela na šňůře i ve větru. Ve Vermontu pak vznikla první „kolíčkárna" a drobný domácí pomocník se začal ve velkém prodávat do celého světa.
Po první světové válce ale nastaly špatné časy, kdy trh zaplavilo zboží z Evropy a americké hospodyňky začaly dávat přednost levnějším švédským kolíčkům a následně ještě levnějšímu dovozu z Číny.
Domácí průmysl kolíčků se zhroutil a národní „kolíčková manufaktura" byla nucena přejít na výrobu plastového zboží. Poslední americký prádelní kolíček tak za velké pozornosti médií i lítosti patriotů sjel z výrobní linky v roce 2009.
V průběhu stopadesáti let prošel pokorný, dřevěný kolíček mnoha změnami, často jen z kosmetických důvodů. Zažil výsluní i pád, přežil plastový boom i nástup sušiček prádla. Díky své užitečnosti ale přežil a trpělivě vyčkává. Jeho čas se možná vrátí a pohřbí mýtus padesátých let, že elektrické spotřebiče nám mohou vrátit svobodu. Třeba přijde i doba, kdy sušení prádla na slunci a čerstvém vzduchu bude opět samozřejmostí, a prádelní šňůry nebudou považovány za esteticky urážlivé.
Tato položka nebyla doposud diskutována. Pokud chcete být první, klikněte na tlačítko Přidat příspěvěk
- Plastové kolíčky na prádlo
- 10 kusů
První tvarované, dřevěné kolíčky pocházejí z Anglie. Z jednoho kusu pružného dřeva, obvykle Vrby, je vyráběli členové křesťanské sekty tak zvaných kvakerů. Byli známí velice prostým stylem života, k jehož každodennosti patřila řemeslná výroba trvanlivého dřevěného nábytku a praktických domácích potřeb, jakou bylo třeba ramínko na oděvy nebo právě prádelní kolíček.
Od jiných křesťanů se kvakeři lišili svým charismatickým, až frenetickým duchovním projevem, kvůli kterému byli ve své zemi pronásledováni. V roce 1774 proto opustili Anglii a usadili se v Americe, kde se kolíček používal v nezměněné podobě až do roku 1832, kdy byl registrován jeho první patent s dřevěným šroubem. I když se v praxi moc neosvědčil, protože šroub vlivem vlhkosti bobtnal a ztrácel na funkčnosti, trvalo dalších jednadvacet let, než si nechal plodný vynálezce z Vermontu David M. Smith patentovat dvoudílný typ s kovovou pružinkou.
Do roku 1887 pak vydal americký patentový úřad dalších 146 certifikátů na různě modifikovaný kolíček, jehož design vylepšil do podoby, jakou známe dnes, až Solon E. Moore.
Mooreova verze měla tu výhodu, že se dala snadno vyrobit sériově a dobře držela na šňůře i ve větru. Ve Vermontu pak vznikla první „kolíčkárna" a drobný domácí pomocník se začal ve velkém prodávat do celého světa.
Po první světové válce ale nastaly špatné časy, kdy trh zaplavilo zboží z Evropy a americké hospodyňky začaly dávat přednost levnějším švédským kolíčkům a následně ještě levnějšímu dovozu z Číny.
Domácí průmysl kolíčků se zhroutil a národní „kolíčková manufaktura" byla nucena přejít na výrobu plastového zboží. Poslední americký prádelní kolíček tak za velké pozornosti médií i lítosti patriotů sjel z výrobní linky v roce 2009.
V průběhu stopadesáti let prošel pokorný, dřevěný kolíček mnoha změnami, často jen z kosmetických důvodů. Zažil výsluní i pád, přežil plastový boom i nástup sušiček prádla. Díky své užitečnosti ale přežil a trpělivě vyčkává. Jeho čas se možná vrátí a pohřbí mýtus padesátých let, že elektrické spotřebiče nám mohou vrátit svobodu. Třeba přijde i doba, kdy sušení prádla na slunci a čerstvém vzduchu bude opět samozřejmostí, a prádelní šňůry nebudou považovány za esteticky urážlivé.
