Himálajská sůl - růžová sůl

Himálajská sůl, nebo též růžová sůl (anglicky himalayan salt, pink salt), je kamenná sůl (halit) těžená v pákistánském Pandžábu. Díky obsahu malého množství sloučenin železa má charakteristickou růžovou barvu. Prodejci bývá prezentována jako zdravá potravina.

První objevy himálajské soli se datují už do doby před 200 miliony lety, na území dnešního Pákistánu. V důsledku klimatických změn zde vyschlo celé moře. Odpařením vody se na dně vytvořily silné vrstvy minerální soli. Díky následným sesuvům a pozdvihům hornin se sůl dostala hluboko pod povrch. Proto se dnes ložisko himálajské soli nachází v hloubce 600 - 800 metrů pod povrchem, prakticky v “nížině”.

Koncentrace soli poblíž Khewry v Pandžábu byla údajně odhalena již kolem roku 326 př. naším letopočtem, kdy se jednotky vedené Alexandrem Velikým, zastavily, aby tam odpočívaly. Vojáci si všimli, že jejich koně olizují slané skály. Od té doby byla pravděpodobně těžena, ale první záznamy o těžbě pocházejí až od kmene Janjua kolem roku 1200.

Jaký je rozdíl mezi běžnou kuchyňskou a himalájskou solí?

 Obyčejná stolní sůl je ve skutečnosti 98 % chloridu sodného a 2 % přidaných látek jako sorbenty či jód. Bývá také chemicky čištěná a ošetřovaná.

Himálajská sůl se skládá také až z 98 % z chloridu sodného. Zbylá 2-3 % ale tvoří celkově až 84 různých minerálních a stopových prvků (jako třeba vápník, železo, zinek, hořčík, draslík, jód a další). Jedná se o jednu z nejčistších přírodních solí. Je totiž naprosto nekontaminovaná a prostá znečišťujících nebo chemických látek.

Hlavní a prokazatelnou přidanou hodnotou himalájské soli je právě její čistota a nepřítomnost uměle přidaných a potenciálně škodlivých látek.

Jak vzniká přírodní krystalická sůl?

Himálajská sůl je ručně těžena, přebírána, omývána a sušena na slunci bez přidání či využití jakýchkoliv chemikálií. Jedná se tedy o 100% přírodní krystalickou sůl. Veškeré fáze těžby a zpracování soli Cereus probíhají za férových podmínek a s dodržováním evropských hygienických standardů.

Jaké minerály se v himalájské soli přirozeně nacházejí?

• Vápník
• Železo
• Zinek 
• Hořčík 
• Mangan 
• Draslík
• Jód

97,5-98,3 % většiny těchto solí tvoří chlorid sodný (NaCl, běžná kuchyňská sůl). Jen Kohatská a Khallarská obsahují NaCl méně (92, nebo 84 %), "chybějící" sůl je nahrazena převážně sírany (síranové ionty SO₄²⁻ nahrazující chloridové Cl^-) a jimi vázanou vodou.

2-3 mg/g vápník (ionty Ca²⁺, calcium). Tzn. v 1 gramu těchto solí je asi čtyřsetina až třísetina doporučené denní dávky 800 mg vápníku. Jen Kohatská a Khallarská obsahují vápníku více (1,75 a 0,9 %), ale i tato množství jsou z výživového hlediska zanedbatelná.

0,9-1,6 mg/g hořčík (ionty Mg²⁺, magnézium). Jen Khallarská obsahuje 1,26 % Mg a v 1 g je tak 12,6 mg Mg. Vzhledem DDD 300-400 mg jsou tato množství zanedbatelná.

0,02-8 mg/g draslík (ionty K⁺). Vzhledem k DDD cca 5 gramů je toto množství zcela zanedbatelné.

2,4-11,6 mg železo - Vzhledem k DDD 14 mg je tak Fe jedinou příměsí těchto solí, kterou může člověk při solení získat v množství blízkém doporučenému.

0,7-2 mg/g zinek Tzn. v 1 gramu těchto solí je asi dvacetina až sedmina DDD 15 mg.

0-0,3 mg/g měď Tzn. v 1 gramu těchto solí měď není, nebo maximálně třetina až šestina DDD 1-2 mg.

0,19-0,34 µg/g chrom Tzn. v 1 gramu těchto solí je množství Cr zanedbatelné k doporučeným 150-300 µg denně.

0,02-0,1 µg/g olovo Předepsané limity olova v různých potravinách se pohybují v rozsahu 0,1 až několik mg/kg, takže osolení 1 kg potravin jedním gramem takovéto soli představuje z pohledu těchto doporučení zanedbatelné riziko

Nahradí-li člověk běžnou průmyslově zpracovanou kuchyňskou sůl touto solí, nezíská navíc významná množství užitečných látek, ani látek škodlivých. Ale jsou dva možné problémy:

• Jód: Významným až hlavním zdrojem jódu pro vnitrozemskou populaci je kuchyňská sůl uměle obohacená o jód. Konzumenti přírodních solí tak musí věnovat pozornost tomu, aby získali dostatek jódu z jiných zdrojů.
• Plasty: Růžová sůl se prodává téměř výhradně v hrubé formě, aby vynikla její barva. Proto je zpravidla používána s pomocí plastových mlýnků. Vzhledem k tomu, že sůl je relativně tvrdá, dochází k erozi plastového mlecího mechanizmu a plast se dostává do jídla. Z plastu konzumovaného ve formě jemného prášku se mohou snadno uvolňovat potenciálně nebezpečná aditiva.